Instalace výstavy
Před zahájením
Z vernisáže
Umění měřeno kavárenským provozem
David Bartoň
Kolem svátku Purim se připomíná šťastný los a láska k osudu. Člověk si skoro nic nevybírá, ale všechno mu může přijít vhod, když se k tomu dokáže postavit.
U oválného stolu v kavárně Jericho sedával filosof Zdeněk Vašíček. Psával tu taky, promýšlel a diskutoval různé otázky své poslední knihy Jak se dělají filosofie. Byla to jeho poslední kniha a jako všechno ostatní seděla na ramenou jeho osudu a taky na přesvědčení, že „kdo není filosof, je blázen“. Vskutku, kdo nepoznává sebe sám, platí za blázna nejen u oválného stolu v Jerichu, ale i všude, kde je učení Sókratovo a Ježíšovo ještě v kursu.
Způsob myšlení, vidění světa, cítění a zacházení s osudem se pozná na všem, co člověk dělá. Netřeba hledat systém, stačí Zdeňkova oblíbená aleatorika – jako v kostkách – náhodně něco vybrat, vzít to, jak to padlo, a už se ukazují věci.
Tak je tu náhodou v kavárně po celý březen 2018 výstava několika obrazů malíře Petra Cempírka a kousek odsud na východ se blyští a proměňuje socha Davida Černého. Jedno je tu na chvíli, druhé asi na furt, ale u obojího se stojí za to ptát na to, jak a co se tím vypovídá...
Obě otázky se nevyplatí klást bláznům nebo za blázny, kteří jenom počitkují, ale myslivci si snad nedají pokoj – ať nám obojí slouží k tomu, proč tu jsme. Oba autoři něco řekli a aspoň pro sebe si člověk řekne co, protože mu to nedá.
Černého výpověď je (z hlediska toho jak) efektní, nákladná, poutavá, ale dál nic neříká. Vyčerpává se právě tím, že zabírá prostor na place před obchoďákem. O totéž se pokouší i v myslích kolemjdoucích. Zabírání prostoru je v jistém smyslu přirozená věc – natura abhorret vacuum. Naplňování prázdnoty je přirozeným znakem skutečnosti, ale tenhle zábor placu je něco jiného. Hlava s proměnlivým obličejem plachého spisovatele, která se leskne, místu ubírá hloubku. Vydrážďuje k povrchnosti v už tak pitomě placatém designovém koutě usurpovaném větracími věžemi z podzemního parkingu. Je to výsměch? Je to vlastně naschvál? Možná jo, ale jak dál? Proč někam dál? Copak tohle nestačí? Nestačí natolik, nakolik umění předpokládá myšlení a myšlení není zážitková služba – sofistikované provokování diváka k počitkování a následné reakci na provokaci. Zůstane-li divák před výpovědí umělce na úrovni reakce první signální soustavy a následného šklebu, není to chyba diváka.
Vracíme se do kavárny – když tam někdo něco sděluje a posluchači reagují tupě a počitkově, tak se dá říci, že to dělá blbě, že neumí sdělovat nic, co stojí za řeč a přispívá svými nejapnostmi k tomu, že lidi kolem něj zpitomují. Kavárna je tedy svobodný prostor, kde jde říci: Nech těch pitomin! Přímo se to nabízí. Galerie (současného) umění, nabízejí povětšinou docela jinou zábavu, vžilo se tam pro to slovo diskurz.
Příklady:
V NG vystavuje slavná umělkyně Katharina Grosse[1] a říká: „Malování je nejúžasnější způsob, jak podpořit synchronnost konání a myšlení, protože mezi mnou a mým náčiním není žádný přenašeč. Obraz je pouze clona mezi tvůrcem a divákem, přičemž oba se můžeme dívat na myšlenkové procesy sídlící v cloně z různých úhlů pohledu a v různých okamžicích dějin. Umožňuje mi dívat se na pozůstatky mého myšlení.“
Stříkání barvy ze spreje na obří plátna = „synchronnost konání a myšlení“, vzniká tím „clona mezi tvůrcem a divákem“. Nakonec se díváme na pozůstatky myšlení. Obávám se, že má autorka úplnou pravdu – někdo, kdo stejně rychle koná a myslí, vytváří clonu, aby nakonec z jeho myšlení nebylo vidět, než trosky.
V Jezuitské koleji v Kutné Hoře byla (slovy kurátorů Marešová, Primusová, Drury) „slavnostně zahájena další dlouhodobá přehlídka coby aktuální zrcadlení barokní Galerie světců sochaře Františka Bauguta umístěné před jezuitskou kolejí. Projekt „Alej světců“ představí díla současných sochařů, která na zdech vstupní přízemní chodby galerie vytvoří podnětný dialog mezi velkorysými barokními prostory a plastickým projevem dneška.“ Expozice začíná nadživotní plastikovou plastikou ukřižovaného na šatním ramínku. Říkám si jako jeden z hrstky těch, kdo se ještě ke křesťanství hlásí, co se to tu děje? – Dráždění hanobením? (čeho? koho? kde?). Provokace bez rizika jakékoli možné odezvy náboženské obce (GASK, Kutná Hora[2]). Dutou frází „podnětný dialog“ se tu označuje něco, co je opravdu „plastickým projevem dneška“. Kurátorům i umělcům dík! Tušil jsem, že žiji v poněkud blbé době, ale až touto konfrontací (o dialog nejde, protože dialog se vede jen mezi sobě aspoň přibližně rovnými a o stejném tématu) s uměním „doby temna“ mi teprve svitlo. Temno bylo fajn.
... dalo by se pokračovat a uzavřít, že po galeriích skoro nenarazíte na slušného kumpána proškoleného kavárenským provozem, který by mluvil prostě, srozumitelně – s ohledy k okolí a k věci tedy o něčem, co stojí za vyprávění. Umělci a kurátoři nechodí do kaváren? Chodí-li, jak se tam chovají? Jako v galeriích?
V kontextu naší kultury se kdysi myslelo na to, že člověk jednou z každého zbytečného[3] slova bude muset vydat počet. Tak se píše mimo jiné v Evangeliu podle Matouše. Pravděpodobně se tím nemyslel jen ten flatus vocis, ale jakýkoli zbytečný projev. Zatěžovat svět marnostmi je ošidné, i když se na posmrtný soud už moc nevěří.
O postu před Velikonocemi se rovněž hodí připomenout, že v tomto celém liturgicky vymezeném čase jde výhradně o „metanoia“ – proměnu myšlení – vidění sebe a světa, prohloubení a rozšíření citlivosti. Tak chápe smysl veškerého umění i jezuita a kurátor Mennekes,[4]který přijel v těchto dnech do Prahy přednášet. Co je tomuto pohybu proměny napříč? Dutý efekt, ubíjející banalita, zlhostejnění, nekritičnost, zaplácávání prostoru i času zbytečnými sděleními. Zbytečná tedy není poesie všeho druhu, naopak. Zbytečné se jeví nahraditelné, přebujelé informování o tom, po čem člověku nic není. Odvádět pozornost od podstatného je mazanější a škodlivější, než zle lhát.
V kavárně Jericho se vystavuje malý výběr obrazů, který mi dal příležitost k předchozímu vymezení otom, co myšlení a umění není. Díky tomu si člověk snad může vyčistit hlavu a pak se lépe podívat na to, co má před sebou. Bez zkreslení zvykem kulturního provozu.
Jak obstojí Petrova výstava před tím, co jsem jako dvojí kritérium (1. jak? a 2. co?) zkusil popsat?
Kavárenským způsobům hoví Petrův ohled na diváka – výpověď srozumitelná a stručná. Jasně dává najevo, co má za důležité. Pokusím se kosmos Petra Cempírka popsat takto: Svět je jako krajina ztrojího: pole rozdělená cestami nebo mezemi a stromy. Člověk sem patří, až když tu je dost cest, mezí astromů. Člověk je svatý, ale každý svým způsobem. Svatozáře nebo snad aury kolem postav mají každá svůj odstín a jemně se dotýkají a překrývají. Každému se dá porozumět, protože nikdo nedělá vědomě nic zlého. Zlého ale nějak přibývá, jak se každému jeho svatozář mění v jakousi bublinu různého průměru i barvy, jejímiž stěnami čím dál míň vidí ven. Jde takhle chodit světem a vidět jenom dutinu své bubliny zevnitř, odrazy sebe na její stěnu a nic mimo ni. Mimoňský svět v bublině a svět obydlený živočišným druhem mimoňů. Mimoni svět mění podle sebe a podle zakalení vlastní bubliny vidí a nevidí skutečné.
Meze samy a meze cest jsou samy námětem. Nejde jen o pravidelnost obrazců na obraze, ale asi o strukturu, která souvisí s myšlením. Stromy jsou, na rozdíl od zakletých lidí, opravdu prvkem myšlení v krajině. Každá koruna je jiná, každá myslí po svém, ať už to v ní hučí jako v kvetoucích lipách nebo se v holých větvích jen prohání vítr. Krajina je povrch a spojnice cest jako neuronické vazby veliké hlavy země, která sama je myslírna. Uvnitř žhavá a tekutá, ale na povrchu krajinná krusta. Obrazy z Jericha zvou k tomuhle představení velice přímými prostředky.
Dovolte mi vyslovit ještě obavu, že obrazy Petra Cempírka v galerijním světě, jak jej sleduji, neobstojí. Jeho pokus o vyjádření důležitých myšlenek malbou je proti ostatní vystavované produkci málo efektní a málo neurčitý, málo sebezpytný, málo striptýzní. Petr Cempírek maluje, co má rád, a nejsou to tolik žádané blbinky, perverze, mindráky ani hnusy. Je to z toho poznat, oč malíři běží, takže kurátoři na tahle díla nemůžou napínat špatně stažené kůže z filozofů a museli by přijít taky s něčím vlastním mimo oběh. Nedá se to natírat kaší z cizích slov, aby tomu nikdo nerozuměl, a po řeči přitom zůstal dojem jakéhosi hluboce zasvěceného, ale pro nezasvěcenost publika nevyřčeného čehosi.
Pokud se v kavárně nechcete dát s nikým do řeči, můžete taky jen tak koukat z okna. Obrazy v Jerichu se dají vzít i tak. Jako byste se mohli koukat dalšími pár okny do krajin a na cesty.
[3] Otiosum – argon – taky znamená otravného, prázdného, nudného nebo laciného.
Formát pro tisk
