Kategorie: Aktuální výstava, Společné výstavy

2019, červenec – Lucie Tatarová, hmyz a brouci, Petr Cempírek, zahrady

2019, červenec – Lucie Tatarová, hmyz a brouci, Petr Cempírek, zahradyLucie Tatarová, hmyz a brouci, Petr Cempírek, zahrady Galerie Bernarda Bolzana, Těchobuz, červenec 2019 Zahájení výstavy proběhne v sobotu 6. 7. v 15 hodin

Letní výstava (Petr Cempírek, zahrady)

David Bartoň

Těchobuzští nezapomněli na Bernarda Bolzana. Tuhle krásnou zprávu čtu z názvu vaší galerie. Bolzanův hrob na Olšanech je zarostlý a jeho matematicko-logické traktáty se nečtou. Zvláštní je, že se stále jeho postava ukazuje živá ve dvou ohledech blízkých právě umění. Jednak se s ním dodnes pojí pověst nesmírně vlídného muže, který uměl žít, zadruhé je živá jeho estetika. Obojí je spolu spojené – krásný život a krásná umění. Bolzano pruboval všechny věci jako staří Řekové a po nich i církevní otcové – buďto shledal, že je něco krásné a pak zkoumal dál, jestli je to i dobré, nebo viděl, že je něco hnusné a pak už to jen zahodil. Hnusné téma, hnusný sloh, hnusné kšefty, hnusné chování nic z toho před ním neobstálo, ať by se zdálo, že může posloužit „ušlechtilým“ cílům. Tehdy se hlavně myslelo cíle národní – emancipační a podobně jako dneska se kdejaká hnusárna obhajovala svým účelem. Bolzano se na lidi důsledně díval podle jejich krásy a národy posuzoval podle jejich programu a charakteru. Český program a charakter, jak jej cítil a myslel, mu byl blízký, tak se cítil být Čechem, navzdory italskému jménu a německé mateřštině. Co když byl Čechem víc, než většina roduvěrných Jeníků a Mařenek?

Bernard Bolzano viděl českost jako moc hezkou podobu lidskosti, což pro něj znamenalo totéž jako opravdová podstata křesťanskosti. Tohle vyzařuje výraz jeho krásné tváře na portrétech.

Bolzano učil, že v životě je nejdůležitější to, co se v Novém zákoně nazývá řeckým slovem „metanoia“ to znamená: proměna myšlení a vidění sebe i světa, prohloubení a rozšíření citlivosti pro skutečnost a krásu. Tak chápe smysl veškerého umění i jezuita a kurátor současného umění Mennekes,[1]. Co je tomuto pohybu proměny napříč? Dutý efekt, ubíjející banalita, zlhostejnění, nekritičnost, zaplácávání prostoru i času zbytečnými sděleními. Zbytečná naopak není poesie všeho druhu. Zbytečné se jeví nahraditelné, přebujelé informování o tom, po čem člověku nic není. Odvádět pozornost od podstatného je mazanější a škodlivější, než zle lhát.

Díky pouti mimo velkoměsta do vaší galerie v tichu mezi lesy a díky tomuto výběru obrazů Petra Cempírka si člověk snad může vyčistit hlavu i zrak a pak se lépe podívat na to, co má před sebou. Bez zkreslení zvykem kulturního provozu, bez kunsthistorických frází a ismů si člověk může říci: Jaký charakter spojuje tyhle obrazy? Jak Petr maluje? Co maluje?

Petr Cempírek bere ohled na diváka, jeho výpověď je srozumitelná a stručná. Jasně dává najevo, co má za důležité. Jeho svět je jako krajina sestávající z trojího: pole rozdělená cestami nebo mezemi a stromy. Člověk sem patří, až když tu je dost cest, mezí a stromů. Člověk je mu svatý, ale každý svým zvláštním způsobem. Svatozáře nebo snad aury kolem postav mají každá svůj jedinečný odstín a jemně se dotýkají a překrývají. Jakoby říkal, že každému člověku se dá porozumět, protože nikdo nedělá vědomě nic zlého. Bolzano se tváří a věří podobně. To není naivní a taky je ne obrazech vidět stopy zlého. To se děje tehdy, když se každému jeho svatozář mění v jakousi bublinu různého průměru i barvy, jejímiž stěnami čím dál míň vidí ven. Jde takhle chodit světem a vidět jenom dutinu své bubliny zevnitř, odrazy sebe na její stěnu a nic mimo ni. Mimoňský svět v bublině a svět obydlený živočišným druhem mimoňů. Mimoni svět mění podle sebe a podle zakalení vlastní bubliny vidí a nevidí skutečné.

Meze samy a meze cest jsou Petru Cempírkovi samy námětem. Nejde jen o pravidelnost obrazců na obraze, ale asi o strukturu, která souvisí s myšlením. Stromy jsou, na rozdíl od zakletých lidí, opravdu prvkem myšlení v krajině. Každá koruna je jiná, každá myslí po svém, ať už to v ní hučí jako v kvetoucích lipách nebo se v holých větvích jen prohání vítr. Krajina je povrch a spojnice cest jako neuronické vazby v mozku veliké hlavy země, která sama je myslírna. Uvnitř žhavá a tekutá, ale na povrchu pestrá krajinná krusta. Obrazy z této výstavy zvou k tomuhle představení velice přímými prostředky. 

Dovolte mi vyslovit ještě obavu, že obrazy Petra Cempírka v galerijním světě, jak jej sleduji, neobstojí. Jeho pokus o vyjádření důležitých myšlenek malbou je proti ostatní vystavované produkci málo efektní a málo neurčitý, málo sebezpytný, málo striptýzní. Petr Cempírek maluje, co má rád, a nejsou to tolik žádané blbinky, perverze, mindráky ani hnusy. Je to z toho poznat, oč malíři běží, takže kurátoři na tahle díla nemůžou napínat špatně stažené kůže z filozofů a museli by přijít taky s něčím vlastním mimo oběh. Nedá se to natírat kaší z cizích slov, aby tomu nikdo nerozuměl, a po řeči přitom zůstal dojem jakéhosi hluboce zasvěceného, ale pro nezasvěcenost publika nevyřčeného čehosi. 

V tom mi připadá, že charakter Obrazů Petra Cempírka připomíná vlídnost Bolzanovy tváře i jasnou logiku jeho názorů. 

pastedGraphic.png

[1] http://www.jesuit.cz/clanek.php?id=1487

print Formát pro tisk

Komentáře

Jméno
Předmět
Kontrola captcha
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Nebyly přidány žádné komentáře.